Evin Rosetta Stone

 

Toužím po Tvém pokojném objetí...

Ráda bych věděla, kde nyní jseš a jak prožíváš své dny.
Kdy ráno vstáváš?
Kdy jdeš do práce?
Ráda bych věděla jak se oblékáš?
Kdy ses sprchoval?

Jseš netrpělivy?
Co myslíš, je venku příliš teplo nebo příliš zima?
Když je ve vzduchu prach a špína, pocituješ to?
Jak se dostáváš do kanceláře?
Toužím po světle, které ozařuje schody do našeho domu.
Zapomněla sem, co jsi říkal, kterou barvu mají stěny našeho domu?

Toužím vědět, kde těd spáváš.
Jak pereš prádlo?
Kolik jsi poznal nových lidí, které já ještě neznám?
S kým se teď dohaduješ, a o čem?
Co právě čteš?
Jakou posloucháš hudbu?
Zůstáváš ještě do rána vzhůru, stravujíc hodiny surfováním v internetu?
Ráda bych věděla, jak se ti daří, jak se cítíš.
Ráda bych věděla, kde nakupuješ.
Jíš ovoce?
Nyní je léto.
Už jsi jedl melouny, maliny, mirabelky nebo meruňky?
Vypadaly lahodně?
Jak Tobě chutnaly?

Toužím vědět zabolí-li Tě ještě hlava, když Ti čaj táhnul příliš dlouho.
Potřebuje Tvuj mobil nabíjet každou chvíli?
Zapomínáš stále ještě ho vzít s sebou?
Stále jsi ještě myješ poránu vlasy v umyvadle?
Jídáš ještě jogurt se suchým chlebem?
Nekoupil jsi si doposavaď novou tašku a nové tričko?

Toužím vědět na co myslíš, když myslíš na mě.
Co by jsi chtěl o mě vědět?
Na co myslíš, když pro mě nakupuješ?
Na co vzpomínáš z našeho společného života?
Pamatuješ na ty naše vyročí?
Vzpomínáš, že jsi mi ukázal Istfahán poprvé 25tého a 26tého června 2002?

Vybavuješ si ty dny, kdy jsme se procházeli ulicemi jenom abychom byli pospolu?
Vzpomínáš ještě na ty odpoledne, které jsme strávili v Saati parku?
Vzpomínáš na Zav?
Vzpomínáš na tu zpáteční cestu, když jsi mě vozíval do Darbandu?
Vzpomínáš, že jsme ji naposled jeli spolecně s Ahmadem, na jaře 2008?
Vzpomínáš ještě na to jak moje vaření chutnalo?
Já už jsi nevzpomenu..
Ještě víš jak pomalu jsme zkoupávali dohromady náš nábytek?
Vzpomínáš na Nový Rok 2008?
Vzpomínáš, že jsme jeli ke Kaspickému moři a šli na pláž?
Ahmad byl s námi.

Pamatuješ ještě na 6 cervna 2002, kdy jsi mi dal ultimátum a přiměl mě pokračovat s mým životem?
Pamatuješ na poprvé, kdy mě propustili z Evinu v červnu 2006?
Pamatuješ devátého března 2007, kdy jsem šla do střední rady?
Pamatuješ 8 srpna, odpoledne, kdy mě propustili z vězení?
U domovniho vchodu oteckého domova jsi řekl: „ Počkej chvíli...“
Tys řekl: „Během jednoho měsíce jjsem přišel k přesvědčení že bez Tebe nemůžu žít.“
Pamatuješ na sedmý březen? Já vím, že se ještě pamatuješ. To bylo před sedum a půl rokem.

Amine, já všechno postrádám...
Každou jednotlivou věc...
Každá jednotlivá buňka v mém Těle mě bolí z touhy...
Jsem znavená z těch malých snů, které mi vyrážejí dech..
Závidím...
závidím...
Ty nevíš jaký je to pocit, byt zavřen v této prokleté kleci
A na vlastní oči sledovat bohřbení trojice lidí;
dva z nich, zvlášte ten poslední, byli andělé s příkladným charakterem...
Neumíš si ten pocit představit...
a já doufám, že taky nikdy tuto zkušenost neuděláš...

Toužím po Tvém pokojném objetí...

BAHAR, 9.cervna 2011, EVIN vězení


(translation by Jan S)